Instruktor Míra se společně s dalšími 4 hrdiny z týmu Bikeheart zúčastnil MTB maratonu Kramolínský Vrchozdol a v době mezi závodem a pondělní vyjížďkou sepsal tenhle bezva report:
Konec léta je tu a s tím další ročník oblíbeného a proklínaného Kramolínského Vrchozdolu. Jedná se o MTB maraton o délce 42 km s převýšením kolem 900 m. Prostě žádný med. Letos jsem vyrazil poprvé s podporou Bikeheart týmu, ze kterého nás nakonec startovalo 5.
Moje myšlenky na startu: Sestava od bývalých profesionálů po dvě prvozávodnice, počasí super, letos konečně méně než 35 ve stínu, vypadá to na super akci. Letošní ročník překonal svůj významný milník: byla překročena stovka v počtu závodníků a pořadatelům dokonce dochází startovní čísla, inu „jen“ 150 jich připravili. Závod má úspěch, přejeme jim to!
Startuje se v Kramolíně na motokrosové trati, systém startu je jako u motorek, což znamená zábradlí, které se startovním výstřelem padne, a jede se. Na startu rozebíráme taktiku s ostatními závodníky. Já volím ustoupit 2 m dozadu a přejet zábradlí, když už budu mít nějakou rychlost. Někteří borci volí styl cyklokros – zábradlí přeběhnout a naskočit.
U většiny závodníků se projevuje klasická nervozita na startu, kterou naruší jen startovní siréna a už se letí. Trať začíná šílenou prašnou rovinkou, na jejímž konci je kopec a trychtýř, kam se samozřejmě každý chce vejít a čeští závodníci prostě nechápou pravidlo zipu ?. Někdo přede mnou dokonce leží, objedu ho a letím z kopce. Zjišťuji, že mi kolo nějak nebrzdí. No nic, tenhle závod je furt do kopce říkám si, jedu ho potřetí a nepamatuju si snad jediný sjezd ?.
Ke konci prvního kopce, kdy se jede asi čtvrt hodiny závodu v maximálních tepech, mě dojíždí Hoří: „To se jede, co?“ Odpovídám mu spíše funěním, než nějakou sofistikovanou mluvou. Zkusím se ho udržet, třeba to chvíli dám. Po chvíli zjišťuji že to nějak jde a najíždíme do největšího stoupání na kopec Štírka, nejvyšší bod trati.
Nahoře jsem kupodivu rychleji a s Hořím ztrácím kontakt. Není na co čekat, následuje sjezd, kde se lítá kolem čtyřicítky, ale ouha, letos to tak nebude. Musím tvrdě na brzdy a čeká mě kličkovaná mezi loužemi. To je asi to překvapení od pořadatelů, co nám bylo slíbeno na startu. Nebo spíš od lesáků. Hoří mě dojíždí o kilák dál, super, zkusím mu to rozjet do druhého kola, ten pojede na dobrý výsledek. Držím se většinou na čele skupiny, do kopců je solidně trháme, tyjo, dneska to jede hrozivě, jak dlouho to asi ještě vydržím.
Přichází nájezd do obávaného stoupání před návratem do cíle. Pouštím Hořího a další dva před sebe, tady si pár sil nechám pro sebe. Plaší se mi kolo, zvedá předek a musím vycvaknout nohu z pedálu. Seskočím z kola (v 15% kopci na to fakt nenasednu) a běžím s ním. Dobíhám je, říkám si: „Proč to neběžím celé?!“ Nahoře mi ale Hoří zdrhá opravdu, na občerstvovačce nestaví, já tedy taky ne. Na sjezdu po louce ho ještě vidím ale na silnici už ne. Snad jsem mu pomohl co nejvíc. Snažím se dohnat dva letce silniční, ale nejde mi to, budu muset počkat do terénu.
Najíždíme do terénu jedním prudším brdkem, tady chci dohnat skupinu, stoupnu do toho, ale začnou mě tahat nohy… Udělej to ještě jednou a křeč je tady! Musím dát lehčí převod a trochu zvolnit. Na asi 30. kilometru musím zastavit kvůli bolavým zádům, už to nejde dál. Rychle se protáhnu a je to tu. Staford se mi zakusuje do stehna a musím asi minutu čekat, než přejde to nejhorší. Míjí mě kluci z Atomu a povzbuzují, nabízejí pomoc. „Nic, jeďte dál, budu dobrej. “ A asi i jo, za chvíli je dojíždím a následně ujíždím. Musím držet nějaké rozumnější tempo, dneska to pod dvě hodiny asi nebude. Nevadí, hlavně dojet a nebýt dojet druhým Jirkou, už mi určitě dýchá na záda J Dojíždím Hořího. Prosím? Fakt Hořího? „Co se děje? Nějak mi došla šťáva,“ odpovídá mi. Nedá se nic dělat, jedu dál, já snad i přes to utrpení budu dnes lídr týmu.
Asi 3 km před cílem musím znovu protáhnout záda, už se to nedá, jedu v bolestech. Dojíždí mě opět atomáci, ať jedu, že už je skoro konec. Připojuju se k nim, trochu si pomůžeme a necelý 1 km před cílem se odpojuju zas. Projedu branou, proti mně vyjede týpek se slovy, že se prej jde vyjet. Do závodní trati a v protisměru twl!!! Hledám místo, kde bych se složil a čekám na ostatní. Asi po 10 minutách přijíždí Hoří, že musel stavět kvůli křečím a byl na tom bídně. Je mi to upřímně líto, tak pěkně jsme ten závod rozjeli. Máme strach o Jíru, ten nakonec dojíždí po dalších asi 20 minutách, po defektu. Ještě že mu někdo půjčil pumpičku. Pak Terka, a nakonec statečná Žanda, také po defektu.
Navzdory tomu peklu v druhém kole mám lepší čas než loni, asi o 3 minuty. Dvě hodiny mi opět unikly, tak prostě příště. Celkově 52. místo, v kategorii 29. Můj nejlepší výsledek!!!
Největší potlesk patří Terce, která veze domů bronz a šampáňo a Žandě, která nakonec urvala 4. místo v kategorii. Gratulace holky, příště vám už budeme muset dodat nějakého domestika a bednu ovládneme!
No, co dodat. Člověku je na umření, nadává si, ale je nějaký nepochopitelný důvod, pro který na to sedne, nandá to startovní číslo a jde zas. Takže příště, těšíme se na další…
Text: Míra Suchý
