Cyklistika má mnoho podob a ke každé té podobě chová hooodně široká skupina lidí nějaké city. A Vincent, kámoš grafik a designer, ten chová city k citybikingu.
Kdyby někoho ze čtenářů ještě nepolíbila angličtina, raději tuhle slovní hříčku vysvětlím. City [sɪtɪ] je v angličtině město, takže citybike je kolo do města. ?
Kdo je Vincent? Vincent Bodrov je grafik, designer, malíř, textař a citybiker. Studoval uměleckou knižní vazbu, restaurování knih a marbling – mramorování papíru.
Vincent dlouho sleduje Bikeheart a jednou mi napsal, jestli bychom nemohli zveřejnit něco o citybikingu. Koledoval si o to. Je to jediný citybiker, kterého znám. Vznikl tak tenhle rozhovor:
Vincente, od kolika let jezdíš na kole?
Už od 4 let. Jsem původně ze Sokolova, kde jsme s partou kluků jezdily na vlastnoručně vytuněných “ňákých” kolech kolem chemických závodů. Jezdili jsme jak po městě, tak v terénu. Byl to zážitek a říkali jsme tomu terénky:)
Oslovila tě někdy silniční nebo MTB cyklistika?
Ale jo, s bráchou a tátou jsme se střídali o Favorita. Nakonec z toho byl spíš souboj o Favorita. Ve 22 letech jsem si nakonec koupil svý MTB od Scotta a lítal po lesích kolem Lokte. Později HARO – celopéro a dal se i na sjezdy. Bavilo mne ale i šlapat 30 km do brutálních kopců, co si pak za 20 minut sjela. ?
Proč jsi u toho nezůstal, člověče?
Přestěhoval jsem se do Nebílov a na kole jsem vozil děti. Bezpečně, samozřejmě. Pak jsem vyrazil do Holandska, kde mě jejich život na kole dokonale okouzlil. Kamarádce jsem tam ze 3 nepojízdných kol dal dvě do kupy a týden jezdil po Middelburgu a užíval si, že si žiju jako holanďan 🙂
Z Middelburgu jsem si tím pádem přivezl touhu si městský kolo postavit a citybakingu se věnovat. Prostě sednout a jezdit. To byl rok 2013 a ze mě se stal Citybiker.
Jak bys popsal Citybiking? To není úplně sportovní disciplína, co?
Je to životní styl. Nehoním nikde kilometry, nepotřebuju se unavit. Je to zábava a dává mi to totální svobodu při pohybu městem i z města. Vyrazím si na Bolevák, kdykoliv se mi zachce, můžu na schůzku v kavárně i do banky. Teď mám 5. rok kolo od Tomáše Krále – Kola z Košutky a je to velká “imidžovka.” To se mi na tom taky líbí. Citybikeři mezi sebou neřeší, kdo má co za značku. Každý citybike je originál – přesně podle toho, jak si ho majitel vymazlí.
Říkáš, že na kole můžeš i do banky. Kde parkuješ? Nemáš strach, že o kolo během pár vteřin přijdeš?
Vozím s sebou zámek a zatím v pohodě. Jednou jsem dokonce kolo zapomněl ve městě a až za 5 dní, když chtěla moje dcera odvézt domů na štangli, začal jsem kolo hledat. Nakonec jsem si vzpomněl, kde jsem ho nechal zaparkované: před bankou na náměstí. Bylo pořád na svém místě a v pořádku.
Jak bys zhodnotil bezpečnost pohybu na kole po městě?
Nestěžuju si. Mám na kole širší galusky a nižší tlak, abych se nevydrncal na kostkách, nikdy nevozím sluchátka, takže mám docela přehled, co se kolem mě děje. Jsem ostražitý a kolem chodců jezdím ohleduplně. Ještě se mi ani nestalo, že by mě nějaký řidič osprchoval ostřikovačema.
A helmu vozíš?
Ne.
Proč?
Nevím vlastně. Do terénu jsem bez ní nevyjel, ve městě mi přijde, že ji nepotřebuju, i když je to blbost. Asi zvyk z dětství:)
Jak velkou roli v tvém rozhodnutí jezdit po městě na kole hraje ekologie?
Vnímám to jako přidanou hodnotu, motiv to není. Dost často jsem na kole rychlejší, než kdybych jel autem. Takže auto mám, ale na jízdu po městě volím kolo. Jel jsem na kole i k doktorovi se zlomeným palcem u nohy. ?
Díky za rozhovor a užij si co nejvíc bezpečných kilometrů!
